Prastarý svědek

Na vysoké věži kostela vyzvání zvon,
ten prastarý svědek dávných časů.
On často všechny varoval - byl to zas on
a lidé vždy uposlechli jeho hlasu.

Zvony na věži stále zvoní a roky letí.
Co takový zvon vyprávět by mohl!
Co pro něj je pouhé jedno století?
Jen srdce člověka - čas už zmohl.

To srdce znavené po klidu touží,
jen zvon - ten srdce má z oceli.
Netrápí se vůbec tím, co lidi souží,
on dobře ví,že sklízí jen to, co zaseli.

Člověk opravdu je nenapravitelný tvor.
Co špatného a zlého udělá,
se mu pak vrací jak ozvěna z hor
a moc těžko jej někdo předělá.

Jak krásně by na tom světě bylo,
kdyby člověk nedělal žádné chyby.
Co vše krásné by tady po nás zbylo,
ale to je pouze jenom kdyby.

Ale přesto není vše tak špatné,
vždyť i někde na světě je ráj,
i když snad nám málo je to platné,
naší touhou je tady míti aspoň máj.