Síla přírody

Po noci přichází vždycky den,
po jaru přijde zase léto.
Najednou všechno se zdá jako sen,
že čas letí, to ale je nám líto.

Čas ani přírodu nezastaví nic,
jen se někdy nestačíme divit,
že zase máme o několik roků víc
a občas i časem se necháváme šidit.

Ráno, když konečně sluníčko vstane,
hned všechno kolem veselejší se zdá,
večer pak na západě rudou barvou plane,
čím potěšit nás, to dávno dobře zná.

Někdy svými paprsky pořádně nás lechtá
a jindy zase celou Zemi řádně vysuší.
Zda se ná m to líbí - na to už se neptá,
co tím ale způsobilo - snad ani netuší.

Ale bez něj by nebyl život na Zemi,
nevěděli bychom ani, co je oheň a voda.
Vodu jsme trochu zkrotili hrázemi,
ale se vším si neporadíme - a to je škoda.

A přesto tady na Zemi, život za to stojí,
vždyť můžem spolu stejný vzduch dýchat,
jen nikdy nevíme co přijde a toho se člověk bojí,
pak nad nepřízní osudu, můžem už jenom vzdychat.

Když se ale probudí všechny živly ze spánku, v tu chvíli zdá se, že přišlo peklo na Zemi.
Začne se nám stýskat po lehounkém vánku,
který pohladí stejně, jako ty svými dlaněmi.

Stačí ale, abys ty tady se mnou byl,
když příroda ukáže nám svoji sílu.
Jisté je, že nebude už nic, o čem jsi snil
a nejhorší pak je, když nezná ani míru.

Ale zase se všechno kolem zklidní najednou,
příroda nám ukáže i svoji vlídnou tvář.
Naše oči se rychle k nebi pozvednou
a uvidí už jenom tu zlatou sluneční zář.