Tma a světlo

Kráčím sám a různé myšlenky mně napadají,
i když je tma, ty ulice mně známé připadají.
Jsou snad ve všem stejné, jako kdysi před léty,
jen mé vzpomínky na ně dávno někam odlétly.

Snad už s rozbřeskem dne zase se vrátí
a všechny zbytečné pochybnosti tak zvrátí.
Tolikrát jsem těmi ulicemi chodil,
mladý jsem byl a s dívkami se vodil.

Dnes už se mi zdá, že nejsou nijak rovné,
snad být znovu mladý, je mé přání skromné.
Zjistím, že příliš je pozdě, když pohlédnu na věž,
tolik dlouhých let, že uběhlo - tomu věř!

Je pozdě přemýšlet, co lépe jsem mohl udělat dříve.
Kolikrát mi bylo ublíženo, ta křivda ve mně dříme.
Až zase probudí mne sluníčko, všechny chmury zmizí,
na svět vesele se budu dívat a nic mi nebude už cizí.

Jak málo člověku ku štěstí stačí,
bohužel starosti vrásky do tváře vtlačí.
Hned ale jak tma ve světlo se promění,
některé pohledy na život se pozmění.

Hned pookřeji a jsem rád zase na světě,
úplně je jedno, zda tady nebo na jiné planetě.
Hlavně, že tady sluníčko bude stále hřát,
řekni, co lepšího si může člověk přát!