Touha

Tak ráda bych na chvilku byla zámeckou paní,
bych zašlým časem procházet se mohla.
Nahlédnout za hradbu, co skrývá se za ní,
ale procházka staletími, by mně tak trochhu zmohla.

Čarovná vůně komnat tajemně na mne dýše,
pod okny usednu do královského křesla,
poznat chci, co vše minulost nám píše.
Vůně staletí - jakoby pokoj do duše mi vnesla.

Unášet se nechám krásnými vidinami,
najednou jako bych byla v království snů.
Zastavím se až před zlatými hodinami,
ptám se: "Kolik na nich uběhlo staletí, roků, dnů?"

V myšlenkách se pomalu komnatami procházím,
představuji si, kdo tady jaký život prožil.
Co jsem hledala celý dlouhý čas - teď tu nacházím,
o osudu lidí přemýšlím, co do vínku jim život vložil.

Zrak do zámecké zahrady pojednou zaletí mi,
zavřu oči a snažím se iluzi si vyvolat.
Že kolem mne pomalu čas plyne staletími,
nevím ale, které bych si chtěla přivolat.

Co všechno stalo se, za ta dlouhá staletí,
kolik lásky ale i hoře kdysi tady lidé prožili.
Bojím se jen, kam až mé vzpomínky zaletí,
dávno již všichni odešli, jen věci je přežily.

Zůstanou tady jako památka zašlých časů,
dějinami se budeme moci procházet stále.
Nad tím, co vše bylo stvořeno, stále žasnu,
ta doba dávno minula, my už jsme přece o kus dále.