Toulavé boty

Nevím, proč tady nedokáži zůstat,
snad je to tím, že toulavé boty mám.
Když jednou odejdu, vím co může nastat,
že ale zůstanu, ten slib jen těžko dám.

Neustále mne to někam žene,
jako by mne pálila půda pod nohama,
chceš, abych tady zůstala - neříkej že ne,
stále kráčím a večer budu už za horama.

Nevím, kdy naše cesty se sejdou,
předaleká je teď cesta má,
po ní snad žádní lidé nejdou,
tudy chci kráčet pouze jenom já.

Opuštěnou cestou, kudy dávno nikdo nechodí,
bych v klidu o životě přemýšlet mohla,
vyřadit z něj to, co se mi tam nehodí,
pak na návrat snad bych se zase zmohla.

K návratu domů, nabádá mně vnitřní hlas,
já nechci slyšet - jako bych hluchá byla,
dokud na přkážky nenarazím zas,
pak bude jasné, že jediná cesta mi zbyla.