Už není nic, jak bývalo

V krbu oheň praská a pomalu dohořívá,
už je na čase, vydat se na cestu zpět.
Snad člověk tuší, že sem už se nepodívá,
zapamatovat si chce, jaká kouzla pro něho měl tenhle svět.

Cestu lesem provází opojná vůně pryskyřice,
divukrásná příroda se kolem rozprostírá,
kde je ta doba, kdy prováděli jsme různé taškařice,
dnes už ani člověk snad nic nepředstírá.

Odlesky zapadajícího slunce se skrze stromy derou,
suché lístečky ze stromů na zem padají,
smutek a zklamání mně sílu občas berou,
přesto ale vzpomínky na mládí pokoj mně nedají.

Vždyť ten les kdysi pro nás kouzlo měl,
křišťálová studánka jak zrcadlo se leskla,
z ní mohl se napít každý, kdo kolem šel,
co snad dřív platilo, zdaleka neplatí dneska.

Všechno kolem nás se nenávratně mění,
snad jen tenkrát věřili jsme na zázraky.
Škoda, že dnes už to dávno pravda není,
všechno to překrásné, schovalo se za mraky.

Přesto nám ve vzpomínkádh krajina nádherně voní,
jako kdysi před léty - ticho lesu vládne,
to trápili se pro lásku, jenom pro ní,
ale jen při vzpomínce na ní, srdce znovu mládne.