V Podskalí

Stále pro mne má svá kouzla,
když do Podskalí se dnes vracím.
Jako bych do pohádky vklouzla,
ale co bylo, nenávratně ztrácím.

Na loukách rozkvetlé pestré kvítí
a říčka Skalice jako stužka lesklá,
protéká krajinou a jasně zdáli svítí,
co bylo dřív kouzelné, je i dneska.

Jako děti, běhali jsme v řece po kamínkách
a dodnes slyším šumění v korunách stromů.
Teď všechno je ukryto jen ve vzpomínkách,
občas se vracím tam, vždyť vracím se zpátky domů.

Někdy smutno je mi, když se zamyslím,
co dávno odešlo, že nikdy zpět se nevrátí.
Nedaleko odtud byla vesnička Myslín,
co tam jsme prožili, snad z paměti se neztratí.

Louky plné kopretin, pole vlčích máků,
kolem řeky hlavičky pomněnek zářily modří,
lesy pak lákaly sladkým zpěvem ptáků
a my tenkrát mysleli, jak jsme ve všem dobří.

Jen co vyšplhali jsme na vršíček,
uviděli jsme Mirovice jako na dlani.
Přetěžký se zdál ten malin košíček
a jen pro nás cvrkal cvrček na stráni.

Co všude pro nás bylo ještě krás,
které jsme nestačili poznat.
Proto se na ta místa vracím zas,
mám pro ně slabost, to musím přiznat.

Stále stejné jsou, ta řeka i staré stromy,
stejně modrou barvu má i nebe nad hlavou.
Snad jediné, co změnilo se, to jsou domy.
Bojím se, že jednou mé vzpomínky s řekou odplavou.