Vidina snů

Procházím se vysněnou krajinou snů,
nechci se vrátit tam, odkud přicházím.
Nemohu se nabažit těch sladkých dnů,
vždyť porozumění tady konečně nacházím.

Jdu měkkým mechem a boty mně netlačí,
les šumí a svým vánkem mi čechrá vlasy.
Vím, že dnešní den ku štěstí mi postačí.
Ale běda - najednou ozvou se varovné hlasy.

Jako bych ztratila pod nohama pevnou půdu,
zrak se mi zamlží a vánek přestal vát.
Na trápení a starosti tady zase sama budu,
zamyslím se, mám se snad začít i bát?

Sny, ty nevyřeší žádné splíny za nás,
kdy konečně přestanu věřit na zázraky?
Musím se vrátit na zem, do reality zas,
vše to sladké, co tu bylo, schovalo se za mraky.

Se svým životem si sama musím umět poradit,
nesmím už se nechat zlákat vidinou krásných snů.
I když všechno hned nepůjde - nenechám se odradit,
věřit musím, že přede mnou je ještě moc krásných dnů.