Vypravování o králi Šahrijárovi...

Vyšlo v temnotě, i vzešel den,
jitra rozbřesk jím byl ozářen.
Z jeho záře slunce vycházejí,
měsíc, vzejde-li, je zahanben.
Jeho při vyjití vše se sklání,
byl-li s něho závoj odhalen.
Kolem něho zaskví-li se blesky,
slzí proud hned na zemi je dštěn.

Ty nespoléhej v ženy
a nevěř slibům jejich,
jich hněv i zalíbení
jen v lůnech visí jejich.
Viz Júsufův jen příběh,
v něm najdeš šalbu jejich.
Což nevíš, Adam z ráje
že vyšel vinou jejich?

Soka haníš-li, jej sílíš hanou svou,
neníť vína má, jak rosť jsem, nesmírnou.
Milencem-li jsem, co jiného pak jsme,
než čím muži byli dávno přede mnou?
Těm se jenom obdivovat sluší,
kteří zdrávi svodu ženy uniknou.

Rci tomu, kdo má strasti,
že trvání v nich není.
Tak jako přejde radost,
tak přejde utrpení.