Vzpomínka na školní léta

Jak je to už dávno, co do školy jsme chodili,
každý den dočkat se nemohli až zvonek zazvoní,
jen samé neplechy se nám v hlavě honily,
přec ta krásná vzpomínka na dětství zavoní.

Vzpomínáš, jak jsi posílal mi psaníčka?
Tolik jsem toužila, bys jenom pro mne oči měl,
beze zbytku plnil všechna moje přáníčka,
dnes prozradil bys, cos tenkrát chtěl?

Co naprováděli jsme se hloupostí,
s námi to určitě rodiče neměli snadné,
oni oplývali rozumem a moudrostí,
věřit, že se snad polepšíme - tenkrát bylo marné.

Nějaké domlouvání, to bylo jako bys hrách na stěnu házel.
Ale oni z nás chtěli přece vychovat správné lidi,
že tak se stane, na to by málokdo tenkrát sázel.
Kdo ale zná nás dnes - to sám na vlastní oči vidí.

Už nikdy se nebudou opakovat ty školní léta,
mysleli jsme, že snad patří nám svět celý
a báli se i trochu toho velikého světa,
to jsme ještě netušili, že dokážem být také smělí.

Dnes už s láskou vzpomínáme na to, co jsme prožili,
na kantory, na hádky, nedorozumění, ale i první lásky.
Kdyby ale těch lumpáren nebylo, snad jsme ani nežili
a dnes už bohužel máme jen ty šedivé vlásky.

Takový je život, mezi prsty ti uteče,
zbytečné je nad tím se nějak trápit.
I ta voda přece proti proudu neteče,
do dětství bychom se chtěli jen na chviličku vrátit.