Život je jako skládanka

Z mozaiky skládáme si život,
kostičku ke kostičce opatrně řadíme.
Bohužel neexistuje pro něj žádný návod,
by dobrý byl, o to se velmi snažíme.

Život se k nám někdy macešsky chová,
schválně nám pod nohy hází klacky,
ale pak zase růžky trochu schová,
zdá se, jako bychom od něj dostávali facky.

Život opravdu lehoučké peříčko není,
dost často nám dává pořádně zabrat.
S ním musíme se prát, jinak všechno změní
a pak celý život v něčem budeme se babrat.

Pravda snad je opravdu jediná jen,
že takový, jaký si ho uděláš - takový ho máš.
Vždyť ale někdy může být jako krásný sen,
jen dobře si rozmysli, než na radu někoho dáš.

Nenechme si do ničeho mluvit a zasahovat,
sestavme si pro život svůj vlastní jízdní řád.
Sami rozhodneme, kde budeme zastavovat,
jinak nám hrozí, že prožijeme nejeden pád.

Celý život se snažíme, by všechno šlo jen hladce,
ale není to ani možné, abychom tak život prožili.
Každý večer neusínáíme také vždycky sladce
a přesto si myslíme, že tolik dobrého do něho jsme vložili.

A přece je život krásný i přes všechny ty nesnáze,
musíme počítat i s tím, že přinese nám smutek.
Když smíříme se s ním, tak přežijem to nejsnáze,
aby odčinil vše - do cesty postaví dobrý skutek.

Od života musíme přijímat vše, co nám dává,
proto z každé maličkosti se vždy radujme.
Právě jenom z nich, člověk se šťastným stává,
dál jak bude život plynout, pozorně sledujme.