Zrcadlení

Město se topí v kapkách deště,
po kamenných schodech nahoru stoupám,
ráda bych si jej prohlédla shora ještě,
že vše zůstalo tady stejné - jenom doufám.

Déšť kolem dokola všechno zkrápí,
nahoru mne žene jen touha vidět rodné město.
Že nemohu tady zůstat, trošku mne to trápí,
jen s pohledem na něj, spokojím se přesto.

I když se mnou pláče snad celý kraj širý,
u srdce hřeje mne vzpomínka na moje mládí,
po dlažbě dolů teče potůček vody čirý
a jako tenkrát i dne děti v dešti dovádí.

Co tady změnilo se za ta léta dlouhá?
Snad jen nám nějaký přibyl ten šedý vlas
a přitom zdá se, že je to jen chvíle pouhá.
Ráda bych domů se vracela zas a zas.

Smutek mne přepadá a snad i déšť stále pláče se mnou,
já opouštím město rodné a s ním se také loučím.
Snad spokojena bych byla, kdybych se tady setkala s tebou,
teď už vím, že tady svou cestu provždy končím.

Město mé se zrcadlí v kalužích vody,
jako by snad celé leželo mi u nohou.
Kdeže jsou ty nezapomenutelné doby,
ty už nikdy z mé mysli vymazat se nemohou.