Do druhé třídy jsem chodil,
s Jirkou Černochem kamarádil.
Seděli jsem spolu,
ve škole u stolu.
Byli jsem elita,
jako ty jelita.
Úkoli jsme neplnili,
za ušima nám kroutili.
Pak jsem spatřil novou dívku,
učila mě hráti vybiku.
Učitelka k ní mě posadila,
nejdřív se mi nelíbila.
Pak jsme se zpřátelili,
v úkolech si radili.
Já jsem ji pak číslo dal,
přes telefon jsem ji volal.
To jsme měli telecom,
zkrátka pevný telefon.
Když jsem u babi byl,
s Kájou přes telefon jsem mluvil.
Číslo jsem znal nazpaměť,
neklamala mě paměť.
Co dělá a jak se má,
zda se také na zeměkouli dívá.
Pořad v české televizi,
dnes z obrazovky mizí.
V pondělí se na ni těšil,
brejličky bez skel jsem nosil.
Jak profesor jsem byl,
když jsem ty brýle nosil.
Rodiče říkali že jsem se zbláznil,
co bych prý dělal kdyby je skutečně nosil.
Maminka brýle nosila,
vůbec si nepohovila.
Pořád ji padali,
když při těláku běhali.
Jednou jsem svátek měl,
Karolínu jsem pozval.
Víno jsem popíjel,
přesto že alkohol jsem nesměl.
Bylo mi osm let,
neznal jsem ještě svět.
Znal jsem vlakové stanice,
třeba z Plzně a Budějovice.
Tělák tehdy tvrdý byl,
při něm jsem se potil.
Mohl jsem přes držku míčem dostat,
když neuměl jsem ještě chytat.
V zimě chodili jsme bruslit,
já jsem mohl jenom chodit.
Brusle jsem žádné neměl,
a tak jsem na rybníku civěl.
Pak v pololetí,
Karolína odešla.
Bylo to těžký,
myšlenka na ni mě neopustila.
Pak v červnu jsem na operaci šel,
o nosní mandle jsem přišel.
K obědu se ptali sestřičky,
kolik knedlíků sním.
Dostal jsem jen čtyři,
,,to se málo najím.
Omáčka však hnusná byla,
mě vůbec nechutnala.
Játra ty já nemusím,
skoro se i dusím.
Vysvědčení se dostalo,
se známkama to šlo.
Pak ve třetí třídě,
byl jsem ještě dítě.
PeopleSTAR (4 hodnocení)