Romance o karlu iv. 2

Však jaká země - taký lid!
Vás kdyby chtěli učit všichni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí -
buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci co chci, za krátký čas
se všechno jinak zvrtne zas -
mámjá to bídu s vámi!"

Přec zase číši k ústům zdvih,
A napiv se své velké dobré oči
teď kradmo po soudruhu točí,
ten však je jako pěna tich.
Jen - aby marně nezahálel -
pan Bušek máčel ret a pysk
a víno ku půnebí tisk
a po jazyku válel.

"Ba, je to bída,"děl zas král
a rychle zavdal sobě vína znovu,
tak rychle, jak by bránil zlému slovu;
však kolem úst už úsměv hrál.
"Mám žízní umřít? - Na mou víru,
tys oslep, páže, nevidíš,
že přede mnou je prázdná číš?
a dej mi dobrou míru!

Pij, Bušku - již se nezarmuť -
a poslyš, co ti král tvůj moudrý praví:
můj jazyk je jak známo vybíravý -
a našel již v tom víně chuť.
Víš - třeba zkoumat, Bušku milý,
to víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas -
my, myslím,se už vpili!"

"Nu vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní - trochu drsná zdá se -
však kvete po svém, v osobité kráse -"
teď přerušil svůj náhle klid
hned rozveselen Vilhartice -
"ach přibliž k tomu lidu hled
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více!"