Ten usměvaý král

Ten usměvavý král
přichvátal v naši zem,
a kde svou ruku položil,
vyrostl hrozen.
Já tomu věřím,
mám rád zázraky,
a s uchem na sudu
poslouchával jsem rád, jak kvasí víno.

Neměl však mnoho štěstí v životě,
jeho královny
umíraly mu jedna po druhé
pod dlaní lásky.
A byly čtyři jako roční počasí.

Nejdříve Blanka z Valois,
ta byla jaro,
s pevnými copy, čelem zářícím.

Pak obě Anny.
Anna Falcká
s překvapenýma očima,
líbezná Anna Svídnická,
s orlicí nad hlavou,
posléze Alžběta,
ta pyšná kráska
z chladných Pomořan.

Co věděl král o jejich trápení?
Naprosto nic.
A jen se modlíval,
zatímco svíjely se v horečkách.
Je nám tak blízký jako z legendy
vyprávěné už stokrát.

Když řece navlékl kamenný most
jak snubní prsten
do smrti Prahu miloval.