Jak kvítek, který vadne, jak světlo lampy za dne, jak pousmání chladné jsi zbytečná. Jak prach, jenž na stůl sedne, jak dálky nedohledné, jak odmocnina z jedné jsi zbytečná. Jak suché větve lísky, jak rozfoukané třísky, jak žluté pouštní pí...
Ležíme sobě v objetí, zasaženi vášní plamenem Směsice sténání a vzdechů je slyšet pokojem Těla jsou propletena a oči planou Pak ztrácí na výrazu a po extázi hasnou Ta touha prastará jako lidstvo samo Každého potkává, naplňuje a spaluje A nutí říkat ANO...
Vyjela paní do přírody, vyjela s milým v kočáře a on už v městě chystal svody, ba vedl si tak bujaře, že paní začala mu kvílet, když ji tak zhurta dobýval:
To bude, pane, krátký výlet, jestli to takhle půjde dál.
Když si nechceš pusu spálit, máš prý mlčet, nebo chválit. Já moc mlčet neumím, tak tě radši pochválím. Děkuji, že nechceš mě zastínit, ač by to tak mohlo i být. Děkuji, že dáš mi přednost u dveří, prý tací již vymřeli, tak kdo mi to uvěří? Děkuji...