Andělské políbení

Andělské políbení





Ve snech se vídám s anděly,

kteří nás smutné viděli.

Hladí nás rukama prostě,

i když jsou v tomto světě hosté.

Anděl je posel shůry,

na cestu pějí mu nebeské kůry.



Ve světě Andělů našich

vídám se nosit děti na svých pažích,

kampak se asi poděje sen,

proč ráno v jiném světě jsem?

Možná tu Andělem jsem,

s jinými Anděly k lidem jdem,

abychom těšili smutné,

milovat je pro nás nutné.



Láska jak motýl usedá na dlani,

trápí mne noci i prázdná svítání.

Láska je křehká jak sen,

ve kterém Andělem jsem.



Usedám po nocích na tvých spáncích,

sním s tebou, milý můj, o červáncích,

které nás probudí jednou,

až naši Andělé na dlaň nám neusednou,

ale nás k sobě domů vezmou.



Tak jednou dospějem na konec cesty,

ulehnem, více se nepohnem, ohluchnem, oslepnem,

tělo své opustíme, oblečem cestovní vesty,

do vozu na Věčnost nasednem

naposledy.



Abychom jako motýli

lidi a děti hladili

a nikdy milovat nepřestali

každého,

koho nám Andělé dali.



Ti, co svou lásku na světě nepoznali,

dostanou otázku, co by chtěli,

aby se v Nebi vždy radovali,

chtějí-li stát se Anděly,

co by své svěřence na zemi miloval

a celý čas žití nad nimi probděli.



Tak jednou všichni konečně dospějí

ke zjištění, že jdeme k Lásce pro naději

a nic jiného podstané není,

nežli to Andělské políbení.