Čekání

Přijď dnes večer můj milý,
na to naše místo známé!
A ty větře pěkně duj,
ať mé touhy nejsou marné.

Vzpomínáš na večery u splavu,
jak vroucně jsi mi líbal?
Nikomu z nás nechtělo se domů
a polibky - ty nikdo nepočítal.

Měsíc svítil na nebi, hvězdičky si hlídal,
ty svíral jsi mne v náruči své,
každý večer u splavu mne vídal,
to kouzelné místo bylo mé a tvé.

Když někdy měsíček za mraky se skryl,
nám dvěma to ale vůbec nevadilo.
My dobře věděli, že někde nahoře tam byl
a tajně dával pozor, by tvé srdce nezbloudilo.

Řeka stejně tenkrát plynula,
jako plyne dnes.
Jen ta láska se trochu změnila,
snad ztratila se kdes.

Vše zůstalo tak na vlas stejné,
starý splav i staré stromy.
Jen to tvoje srdce není věrné,
vlaštovky nepřilétají už pod krovy.

Proč člověk stále věří,
že první láska neumírá?
Život ale jinak měří
a smutek pak do tváří vtírá.