Díky za všechno

Někdy opravdu se zdá, že už není pro co žít.
Je to jen a jen snad pouhé zdání.
Tolik krás je na světě, ale musíš sám chtít,
pak ucítíš na tvářích lehounké vlání.

Najednou se s tebou zatočí celičký svět,
rychle zapomeneš, co trápilo duši,
vše kolem rozkvete v jediný velký květ,
co dalšího čeká tě, to jen málokdo tuší.

Nebudeš přemýšlet, co bude dál,
vrhneš se střemhlav do pohádky snů,
zlobu, nenávist, smutek odhodíš v dál,
nebudeš moci se dočkat budoucích dnů.

Přinesou tobě plnou náruč štěstí,
bys jednou nepřebral - dobrý pozor si dávej!
Láska, ta pomalu někdy si cestu klestí,
kdo bude tou láskou? Tak přece hádej!

Hádat můžeš jenom třikrát,
nakonec budeš hádat stejně marně.
Přát si můžeš všechno stokrát,
láska, ta přijde vždy nečekaně.

Vstoupí potichoučku a s trochou strachu do dveří,
nevyplaš ji, uvítej ji a usměj se na ni.
Vždyť ona zůstane jen tam, kdo v ní zkrátka uvěří.
Pak každičký večer s vděkem děkuj za ní.

Za to, že přišla a znovu vrátila chuť žít.
Za to, že úsměv vykouzlila na tvých tvářích.
Za to, že budeš vedle sebe lásku mít.
Za to, že roztála sníh na tvých skráních.