Chtěl bych vnímat hebkost tvé kůže

Chtěl bych vnímat hebkost tvé kůže v mých dlaních, hladit tě jemnými doteky nekonečné chvíle, které mě budou naplňovat neskutečným štěstím z těchto nádherných okamžiků. Vždy, když přivřu oči, vidím tvá nádherná ústa, která toužím bezmezně líbat. Tvé lesklé okouzlující rty dosahují ideálních tvarů vždy při tvém kouzelném úsměvu, který na tobě miluji.

Chtěl bych pohladit tvou rozpálenou okouzlující tvář. Bože, „ptám se tě, jak je možné, že se v této nádherné tváři druží tolik krásy, která mámí mou mysl“. Řekni, lásko moje, jak mohu dosáhnout okamžiku, kdy se budu moci dotknout Tvé tváře, té okouzlující krásy, jak mohu poznat neskutečně vzrušující pocit štěstí, radosti nezapomenutelného poznání lásky. Je možné představit si tyto troufalé sny, je možné proměnit tyto sny v nádhernou nekonečnou skutečnost, kdy každé dny ozářeny tvými jemnými doteky mě budou v každém okamžiku naplňovat doušky štěstí z Tvé lásky. Tvá přítomnost zrychluje tep mého, láskou k Tobě zasaženého, srdce. Okamžitě mnou prochází pocit štěstí, který se postupně mění v omámení láskou, která naopak zpomaluje pohyb mého těla a mysli.

Stále v sobě vnímám a upevňuji naději, snad ne příliš troufalou, ne-li zoufalou, bohužel pravděpodobně zbytečnou. Naději, kdy budu moci vnímat tvé doteky jemných dlaní a poslouchat, byť jen šepotem, z nádherných rtů vyslovená ta sladká slova, na která tolik čekám, slova, po kterých tolik toužím a sním. Slova, která rozproudí krev v mých žilách, rozzáří můj úsměv, rozpálí tváře, rozbuší mé unavené, smutkem otupělé srdce, vyjasní mou mysl a dodají odvahu k Tvému objetí, které se postupně stalo nedosažitelnou vzácností, přáním, snad jen už pouhým snem. Každé okamžiky odloučené od tvé lásky zasahují mé již znavené srdce bolestí a prázdnotou, která se podobá nekonečným pustinám, kde je slyšet jen jizlivý zvuk chladného, všude přítomného větru. Prázdnota, která mě obklopuje mi ubírá tolik sil.

Mé srdce, které v sobě hromadí, hřeje a opatrovává mou hluboce neskutečnou lásku k Tobě, čeká na nepatrné okamžiky rozednívajícího, červánkového postupně sluncem ozářeného rána, které mohu, nebo aspoň si přeji spojit s přicházejícím dnem, který bude naplněn tvou láskou ke mně. Když píši tyto řádky, cítím, že i sny, přání, představy bolí. Spaluje mě bezedná touha po Tvé lásce, po Tvém úsměvu, který bude věnován pouze a jen pouze mě. Při každé myšlence, kterou se snažím vyjádřit, vidím tvou okouzlující tvář.

Kdyby se vrátil čas, jak zpívá Hana Zag., já věděl bych, co sním. Je celá řada okamžiků, které se mi prohánějí myslí, které bych si neskutečně přál změnit, vymazat a nenávratně zapomenout.

Již jsem si vědom, že ani těmito slovy nedosáhnu tvé lásky, která se zatoulala pod vlivem mnou způsobených bolestných okamžiků, byla odváta tím jízlivým větrem někam, kde na ni nemohu dosáhnout, pochopit ji, přilákat a opět získat a všemocnými prostředky, kouzly ji důsledněji chránit.  Bohužel uvízla v jiném srdci. Tato holá skutečnost mě bolí, ba přímo mučí. Vím, řekneš, že to jsou jen mé výmysly a dedukce, ale ta spousta náhod, která probíhala a naznačovala, v některých případech snad i potvrzovala skutečnost, že tomu tak je.

Ty nejsi žena, která by byla jen tak bez lásky, kterou by nemohla k někomu opětovat. Jsi žena, která chce být milována. Milována můžeš být mnoha muži, ale ty dokážeš milovat pouze jednoho, já to již bohužel nejsem. Sama to víš, ale nedostává se ti odvahy to přiznat.

Rozumný muž může být zamilovaný jako blázen, ale ne jako hlupák. Bohužel někdy už nevím, do které kategorie těchto mužů patřím. Vím, že Tě miluji jako blázen, ale nyní si již většinou připadám jako hlupák, který je mnohdy urážen spoustou zbytečných slov. Neber to jako rozpolcení mé osobnosti nebo, že opět nevím, co chci. Já vím, co chci, ale musejí to chtít oba