Dítě hvězdy

Našel muž dítě na mechu v listí mezi hvozdy,
za bouře blesku myslel to syn padlé hvězdy.
Ač čtyři děti se ženou již mají,
jako svého vlastního ho vychovávají.

Chlapec jménem Orion vzpurný a hříšný,
jen na svůj krásný zjev je pyšný.
Přišla k němu jednou chudá žebračka,
to já jsem tvoje pravá matička.

Na přívěsku máš půl jantarového srdce,
druhou půlku držím ve své ruce.
Odejdi hned, ohradil se chlapec prudce,
jistě jsi ho ukradla mé pravé matce.

Žebračka srdce v celé spojila a zmizela,
ze syna rázem směšný je ohava.
Nos jako bambule a velikánské uši,
vlasy jsou hnízdo jež vránám sluší.

Vydal se do světa napravit co zlé je,
dostál služby u mocného čaroděje.
Jestli z lesa tři kouzelné dukáty nepřinese,
se svým životem navždy rozloučí se.

Za záchranu dočká se pomoci zajíčka,
dukáty od chlapce dostala žebračka.
V odvážném boji s čarodějem mění se v prince,
zakletá žebračka v královnu a král je ze zajíce.
Aby pohádka na štěstí a lásku ještě víc pestrá,
patří k princi nevěsta, nevlastní jeho sestra.