Z vrcholku hory stéká potůček do údolí. Po cestě dolů nabývá na síle. Voda přeskakuje kameny a přitom si tiše prozpěvuje. V její písni zaznívá jarní déšť... letních bouřek čas... podzimní ozvěna babího léta... i zimních rolniček hlas. Nebe v ní pere obláčkům bílé košile a večerní vánek jí přináší nové nápěvy. Ráda sedám na jeho břeh... naslouchám něžnému šumění... má ruka noří se do té stříbřité spěchající vody... a náhle v dlani drží bílý oblázek. Srdci podobá se... obdivuji se té jemné kamenné kráse... Jistě ležel na dně soustu let... A tak jen sedím tiše a nechám si jeho příběh vyprávět...