Město vstává do chladného rána - Martina Daňková

Město vstává do chladného rána.
Je to snad hřích a žádný smích.
Kolik lidí vstává,
ta skutečnost není nikomu známa.

Po chodnících všichni spěchají
a v duchu potají,
přejí si choulit se v peřinách a spát.
Být ve snách,snad.
Tam kde je svět jak má být.
Rozkvetlou zahradou jít,
dotknout se květiny,
stromu,motýla,
který na rameno ochotně si sedá,
ach běda,
takhle snít se nedá.
Jaké je potom probuzení,
když nic z toho už jak ve snech není.
Květin je málo,vždyť všude tráva až ke kořenům posakaná,
bez květin,
bez života,
bez motýlů,
i stromů ubývá.
Za rachotu motorových pil,
padají k zemi,
jak teskno je mi.
Koruny zdravých, statných stromů šumějí ,prosí o pomoc, ale marně.
Nikdo jim nerozumí,,
betonový svět jim těžko porozumí.
Třísky létají na všechny strany a k zemi,
oni pláčou, nevyslyšeni.

Město vstává do chladného rána, tak brzy vstávat,
je snad hřích,
co bude dál,
žádný smích.
Co bude dál,
ta skutečnost nám není známa.