Jaká je tvá duše?

Oči tvé, toť okénka do tvé duše,
kolem se táhnou jen rozlehlé pláně,
mé vyznání lásky snad vyznělo hluše,
průzračnou rosu nabíráš do své dlaně.

Dívám se na nebe, jak hejna ptáků krouží,
seběhnu do údolí studenou rosou,
láska i nenávist ve mně se vzbouří
a tvá vyznání jen ozvěnou se nesou.

Mám snad uvěřit té ozvěně?
Věřím, že slyšel to i potůček,
proč ale došlo k tak náhlé proměně?
Do ráje máme teď už jenom krůček.

Lesy šumí a zpívat nám píseň lásky budou,
svět kolem nás je až příliš krásný,
potůček si stále bublá a netrpí vůbec nudou,
ráno se probouzí a den bude jasný.

Kéž by tvá duše byla tak čistá,
jak křišťálová studánka v lese,
co ale nám dál osud chystá,
poslouchej - větřík nám odpověď nese.

Poplujem po proudu řeky spolu,
vlnky loďku budou jemně hladit,
s tebou vydám se i k severnímu pólu,
ale můžem na naši lásku všchno vsadit?

Odpověď, tu ale vůbec neznám,
jen dívám se upřeně do očí tvých,
až po čase snad lépe poznám,
zda taková jsi, jak v představách mých.