Když s tebou se loučím - Petr Rýdl

Zvon zvoní v srdci, navenek prázdno,
v kostelní lavici Boha je víc,
zaháním zármutek, nejde to snadno
je to tu nádherné, chtěl bych ti říct.
Když s tebou se loučím.
Měli jsme společné víc než málo,
pokrevní spojenci na věky věků,
dvě srdce statečná, kterým to hrálo
jak měla bys bratra, já svojí sestru.
Naposled stihl jsem pohladit tvář,
v slzách ti říci, jak moc tě mám rád,
za pár dní zaklepal náš pan farář,
smíření kumpán, tak čeho se bát?
Byla jsi klidná i divoká řeka,
nadlidsky moudrá, kdo učil tě žít?
Čím dýl tu nejsi, tím víc teď smekám,
radost a mír jsem k tobě chodil pít.
Kostelní žalmy vzpomínka vede,
pan farář klepe na bránu do nebes,
houf koček v zahradách tiše si přede
z pod šopy na cestu zaštěkal pes.
Na kůru bytosti nebi jsou blíž,
v tom přijíždí růžový cadillac,
dnes do něj nasednout jenom ty smíš,
na cestu Jethro Tull vohulíš…
Co bylo před tebou, co bude pak?
Když s tebou se loučím
na tomhle víry místě,
vím, že nic teď nekončí,
že setkáme se příště.