Když se mlhy táhnou po strništi a v chladném tichu nic ani nehlesne když v šedých stínech bloudí den příští a ztrácí se v mapě staré a nepřesné když se skrze bezlisté větve a kmeny a v korunách stromů pobledlé průzory promítá film, němý, retro, nemluvený v černobílém formátu barvám navzdory když vůně mycelia z lesní opadanky stále mě unáší do tajemných koutů kam téměř nikdy nepronikne denní svit kde jehličí křupe jak čerstvé dalamánky a stromy, křoviny v nerozlučném poutu mě nehodlají hned tak domů propustit Tady rád vzpomínám na ty, co už tu nejsou s námi co vzal je jak to listí času věčný proud Vzpomínám a vlastně se i trochu zdá mi že se mě místo nich les chystá obejmout