METAFORA ŽIVOTA

Když pupeny na stromech
konečně zase začaly rozkvétat
(ach, jak je to krásnej svět)
a květy začínaly vonět,
tančit radostí při doteku slunečních paprsků
...
Proč jsme ani nešli na zmrzku?
...
Vidím
jak kdosi pouští na obloze draka. 
A vzpomínám,
jak jsme plánovali příští víkend.
A jak jsem taky letěla vysoko
a ty jsi byl ten, kdo stál na zemi 
a dělal uzlíky na provázku.
Přesto jsem konečně cítila lásku.

A přes ty polibky klasické hudby ve vlasech
jsem to tiché praskání hořícího dřeva neslyšela. 
A nečekala jsem, že to vzdáš 
hned po prvním zakopnutí.
Svět je krásnej,
ale musíme být na sebe krutí.

Peřina, pod kterou jsi spával
a víčko od piva, 
ze kterého jsi pil.
Studí mě vědomí,
že těch nejkrásněji kvetoucích stromů
ses se mnou nedožil. 
Vidím tě autem odjíždět.
Blinkrem mi ukazuješ směr do propasti.
Mizíš v ulicích na jinou světovou stranu
a já mizím zpátky do svých pastí. 

A já hloupá jsem byla přesvědčená,
že láskou je i to, když spěcháš do školy,
ale ještě mi přineseš sklenici vody,
protože jsem se včera opila.
Jen tě letmo chytnu za ruku
a rozkvetu jako právě probuzená louka.
A já hloupá jsem věřila, 
že ten let by za to mohla stát.
Ale vítr ustal
a  já teď musím v bolestech usínat.

Jo a zapomněl sis u mě svetr.