Na břehu moře

Na břehu moře zamyšleně do dáli hledím,
plachetnice jak rackové na moři se houpají,
zda vrátí se mi milý, ještě stále nevím,
ale všichni, co čekají - v šťastný návrat doufají.

Moře jen na malou chviličku se uklidní,
vlny jen tak jemně s oblázky si hrají.
Ale, když moře se rozbouří, trochu člověk zneklidní
a svou touhu po milém, raději někdy tají.

Šplouchání moře, snad někomu jako hudba zní,
často po břehu se procházím a vzpomínám,
jak překrásně, když slunce zapadá, se sní,
tys ale daleko na moři a já krásu kolem ani nevnímám.

Čekám, stále čekám, věřím, že vrátíš se.
Jen čas, ten nemilosrdně běží dál a dál.
Už je to strašně dávno - i ve vzpomínkách ztrácíš se,
že nikdy už se nesejdem, toho ses nejvíc vždycky bál.

Kéž vlny vzkaz by doručily pro mne,
zda vrátíš se, nebo vší naděje mám se vzdát,
není vůbec snad žádného léku pro mne,
ať konečně tedy stane se, co má se stát.

Každý večer budu chodit na břeh moře,
uvidím jak slunce večer za obzor zachází,
tím ale ani trochu nezměním to velké hoře,
snad jen v naději člověk sílu nachází.

Že naděje umírá poslední, chci tomu věřit,
něžně budou vlny hladit moje dlaně,
sílu lásky nelze ale vůbec ničím změřit,
bojím se, aby naše láska, neskončila na dně.