Na břehu řeky

Na břehu řeky tiše sedím
a naslouchám, co si šeptá.
Čekám, že něco se od ní dozvím,
jen mne se nikdo na nic neptá.

Nezeptá se, co mne tolik tíží,
nezastaví se u mne na břehu.
Já s prohrou se smířím jenom ztěží,
marné je ztracený klíč hledat ve sněhu.

Stále si ta řeka klidně plyne,
nic ji ani trochu netrápí,
jen ta láska často hyne
a člověk pak se jen v slzách utápí.

Kdyby ta láska tak čistá byla,
jak průzračná je v řece voda,
já přece o takové vždycky snila,
ale čas plyne rychle a to je škoda.

Co všechno ta řeka pamatuje,
co všechno odnesl řeky proud!
Jen člověk se těžko vzpamatuje,
když láska shoří jako troud.

Zase popluji po proudu řeky,
bych znovu tu lásku nalezla.
Už nechci čekat zase dlouhé roky,
jen věřit, že ta řeka mi štěstí přinesla.