Na půlnočním nebi

Na půlnočním nebo se Měsíc povaluje,
mluví na mě tichým hlasem, trochu omámený alkoholem,
nasával se božským pitím, zajídal to lahodnou láskou,
Od úst mu visí sliny, které nedokázal spolknout.
Padá měsíční slina, zapálená zemskou atmosférou,
Vypařila se dřív, než si ji stihl někdo všimnout,
Kromě dvou, kteří seděli pod rozkvetlou lipou,
A jejich tváře plnila ruda záře z měsíčního svitu,
Až do vesmíru byl slyšet jejich srdeční tlukot.
Až z vesmíru byly vidět jejich propletené ruce.
Saturn se začal bát vlastní existence.
Měsíc bez mráčku, Saturn bez prstence,
Dva lidé bez svého srdce, které darovali jine - mu
seli si nalézt vlastní kus země.
Jako křesťané, muslimové, teď přichází řada na ně,
Jedinci vcházejí do pozadí, stává se z nich tapeta na ploše,
Do uších jim hraje srdeční rytmus, nepravidelný tep,
Vztahy srdce a duet druhých houslí bez smyčce.

Zrychlený dech, tepající žíly po celém těle,
rozšířené zorničky, chvějící zpocené ruce,
slzy, sliny, Chtíč a touha po něčem novem
To je pocit po objevení nové země.
Jsou to city, které k někomu jinému cítíme,
Nova hvězda, jiná sluneční soustava, nova dimenze,
Kapitán Láska přistál na deváté planetě.