Nostalgická nálada

Strašně mi chybíš.
Ale nesmím to nikomu přiznat.
Není pravda, že tě nenávidím.
Nechápu jak jsi mě mohl takhle naštvat.

Jsem pořád stejná.
Pořád čekám na tu chvíli,
kdy mě kluk prostě čapně a spontáně políbí.
Chtěla jsem abys to byl ty.

Viděla jsem tě na plese.
Hrozně ti to slušelo.
Sice jsme se za rok viděli jen jednou, ale ..
Je neskutečný tě vidět, slyšet, cítit tě zas poblíž.
Všechno mě to zamrzelo.

Mrzí mě to.
Ani jeden se nesnažíme.
A asi to tak má být.
Asi je to osud.

Já tě chápu.
Ale doufala jsem, že mě znáš.
Nechci tohle psát.
Ale potřebovala jsem to ze sebe nějak dostat.

Dnes jsem otevřela staré rány v srdci.
Projížděla náš chat na facebooku až do roku 2015.
Ten rok jsme se rozešli.
Bože .. jak já to teď nedávám.

Slzy tečou proudem.
A já nestačím s dechem.

Tak strašně jsem chtěla být v pohodě.
Ale cítím se jak kdyby mi bylo 16 zase.

Zamilovaná, ale ublížená.
Mladá, ale ve ztahu jak pro dospělou.
S tím pravým, který mi ublížil.
Moje první láska, která mi napsala milostný dopis.
Dopis co si sám píše člověk ve škole a v budoucnu doufá, že si ho přečte.

Věřili jsme si.
Doplňovali jsem se navzájem.
Tak řekni mi.
Proč to skončilo takhle špatně.

"One day someone will hug you so tight
that all of your broken pieces will stick back together"