Pramen lásky

S láskou je to stejné, jako s pramenem čisté vody.
Někde v tichu skal a lesů prýští ze země,
nesmělý a průzračně čistý.
Stejně tak snad i láska začíná.
Potichoučku a pomaloučku pramínek teče
a poznává cestou, co všude je krásy a lásky kolem něho.
I láska je školou poznání.
Nejdřív je to nesmělý pohled, letmé pohlazení
a krátký polibek.
Ale jakmile se z pramínku potůček stane,
je už smělejší, nebojí se ukázat, co dovede.
Pak potůček s řekou se spojí a dlouho si v klidu
bez problému plyne, ale jak už to v životě bývá,
někdy se objeví překážky a je po klidném žití i po lásce.
Na řece objeví se peřeje, už se stává divokou řekou,
i v lásce se člověk nevyhne bouři, větru i zklamání.
Ze řeky se najednou stává nezkrotný živel,
nezajímá ji, co bude zítra, pozítří, za měsíc, za rok.
Stejné je to i s láskou.
Mizí nenávratně z našeho života a také se nepozastavuje nad tím, že budeš její ztrátou trpět.
Řeka si klidně plyne dál a cesta její končí kdesi v moři,
v moři vzpomínek a naše láska se změní v pouhou mořskou pěnu.
Snad jen mořské útesy budou svědky jedné velké lásky,
která zanikla v hukotu vln.
Jen mořská pěna na hladině bude jim tiše vyprávět tu překrásnou pohádku o lásce.
Pohádka odpluje navždy a nastoupí obyčejný, všední život.
Bohužel, tak někdy to v lidském žití bývá.