Rozhovor s mým já

Sedím tu tak sama a přemýšlím,
úvahy o životě vymýšlím,
že kdo nezná píseň života - nezná život,
kdo nepoznal lásku nežije,
patrně se nasoukal do špatných bot.

Obdivuju ty, co dokážou zakrýt svou zlost,
tak jako pes zahrabat kost.

Lidé si mezi sebou kradou,
ukazují na sebe bradou.
Kradou si rozum, srdce, duše...
A pak se cítí jako náboj bez kuše.

Zní to velmi sarkasticky,
některým snad i ironicky.
Bohužel je to holá realita,
pro některé z nás hotová kalamita.

Rozmlouvat se svým vnitřním já,
vyplatí se, nebo ne?
Stejně zůstanu zoufalá.

Pokouším se vypsat si hlavu,
marně - stejně to jde s mým životam dozadu.
Asi ani nepůjde vyčistit ji,
když mám v sobě osobu,
která je jako zámek na srdci, ke kterému není klíč,
stále doufám, že nejsem obětí podvodu,
ale raději mám v hlavě bič.

Ten použiji na všechny, co si mi na city hrají,
ať si klidně pak žal a bolest svou krájí.

Jen jedna osoba, co mi ukradla spánek,
může pocítit můj odpouštějící vánek.
I přes to, že mě pomalu, ale jistě zabíjí.