Sonet 128 - William Shakespeare (přeložil Martin Hilský)
Jak často, lásko, sladká hudba zní
z nástroje, co se štěstím celý chvěje,
zatím co prsty miluješ se s ním
a struny slastí úpí roztouženě,
jak často závidím pak klávesám,
že bez okolků líbají tvé dlaně,
já rty tu něžnou žeň chtěl sklízet sám
a ne tu stát a studem rudnout za ně.
Klávesami by chtěly být mé rty,
pak bys je něhou obdařila snad,
dřevo je na tom líp než já, když ty,
co dřevu dáš, mým rtům chceš odpírat.
Těm drzým klapkám nesmí všechno zůstat,
jim prsty dáváš, mně dej svoje ústa.
PeopleSTAR (1 hodnocení)