Srdce rozmlouvá s rozumem

Proč to tvé srdce, říci si nedá,
vždyť já to s ním dobře myslím,
proč stále jen lásku hledá
a ta je často, jemným chmýřím.

Jakoby ji vánek rozfoukal,
ale od rozumu nedá si poradit,
pak bys tak hloupě nekoukal,
ty musíš si vždycky, všechno prosadit.

Přiznej - stojí ti to za to?
Já tě chtěl od zklamání zachránit,
vše, co se třpytí - není ale zlato,
pak nevíš, jak ze spárů lásky, se vymanit.

A někdy to jde příliš těžko,
už cítíš, žes udělal velkou chybu,
najednou za klid - dal bys všecko,
trápíš se, žes uvěřil danému slibu.

Neustále se s tím srdcem vadím,
vždyť já vím, co dělám, jsem rozum.
S ním každou chvíli boj svádím
a málokdy zabráním, vzniklým chaosům.

Ale těch v životě není vůbec málo
a tak si jich řádně vychutnej,
štěstí se u tebe - neohřálo,
pak jsi ze všeho, zbytečně smutnej.