Mají vzácné hobby: hříbečky a hroby. Kvůli trablům s páteří sprostě klejí, láteří. Jak se stále hrbí celý hřbet je svrbí. Mějte s nimi strpení – vždyť jsou věčně shrbení. Houbaři a hrobaři noci žalem propaří....
Proč bych se měla před nimi schovávat, výsměchu,bolesti a trapasů se obávat? Vždyť to já bych se měla smát jim, o životě toho fakt víc vím. Takže si můžu sundat svou stydlivou masku a přestanu si hrát na stydlivou krásku!
Říci: promiň ... to je jako říci už nemůžem se smát jen černé masky nasadit a litovat. Říci: mám tě pořád rád ... to je jako volat že slunce pořád svítí a že na jaře sníh taje, roste kvítí. Říci: více nelitujme ztrát ... to je jako zapomenout kdo js...
„Byl to zápas jako vždycky.“, kvitovala lakonicky. Se soupeřkou jsme si kvit, teď budu mít pár dnů klid, Jen být zdráva, jen být fit. Relaxovat, trochu žít.
Měla jsem tě doma ale ztratil jses mi. Měla jsem tě v srdci, ale tam se mi ztrácíš. Mohla bych si pro tebe při jít,ale utek bys mi. Jak tě mám získat zpátky když mi utíkáš no tak pověs jak???zlomil jsi mi srdce na dosah...
Mnoho kilometrů nás od sebe dělí. Ale můj rozom je stále bdělí. Láska má až do těch dálek sahá. Srdce mé velkou touhou strádá. Alespoň tvůj hlas já slýchat žádám. Své srdce já právě tobě dávám.