Jízda všedního dne

Postávám na zastávce, čekám na spojení,
pozoruji okolní dění, to lidské rojení.

Přímý spoj, přestup - kombinace šílená,
strkanice u dveří, připadám si jak nudle vařená.

Na sedačku dosedám, zadek se nalepil,
to nějakej blbec, na ní žvejkačku přilepil.

Okýnko špinavé, výhled pražádný,
kochat se nemůžu, věnuju pohled zrádný.

Ke mně si přisedá umaštěný borec,
ani nepozdravil, kde slušnosti je konec.

Do uší sluchátka poskládám hbitě,
Dórsy mě uklidní, už abych se ocitla ve svém pohodlném bytě.

Přemýšlím,co koupit mám, zas na něco zapomenu,
doufám, že v krámečku - bio - na všechno se rozpomenu.

Borec se rozkašlal, nosem popotahuje,
kapesník se nekoná, no to si snad ze mě utahuje.

Už aby vystoupil, nebo se zblázním,
kam dnes na rande vyrazím, nejspíš k Žlutým lázním.

Konečná, vystupte, vtáhnu do plic čerstvý vzduch,
v šedi nudného života, vnímám okolní ruch.

To zas byla cesta, čeká mě šichta,
já v duchu jen přeju si, ať není to rychta.

Hurá, domove, můj rodný příbytku,
tebe, borče, snad nikdy už nepotkám, ty jeden dobytku.