Poutníkova píseň k neznámé

Již dlouhá léta kráčím pod klenbou hvězdné noci, kde vítr šeptá staré příběhy horám a lesům, a mé srdce, podobno osamělé lodi na širém moři, hledá přístav, jenž by nazvalo domovem.
Mnohokrát jsem stanul na vrcholcích kopců, když soumrak zahaloval kraj do nachových závojů, a tázal jsem se tichých hvězd, zda někde pod týmž nebem kráčí duše, která slyší stejnou píseň větru.
Neznám tvou tvář, ó neznámá, a přece jako bych tě odedávna očekával. Snad jsi se zastavila u lesního potoka a naslouchala jeho věčnému zpěvu, snad jsi hleděla do plamenů krbu a pocítila onu tichou bolest krásných věcí, jež jsou pomíjivé.
Nepřeji si lesk salónů ani chladnou nádheru bohatství. Toužím po prostém zázraku: po ruce, která se spojí s mou, když podzimní déšť zastře cesty světa, a po hlasu, jenž promění samotu ve vzpomínku.
Miluješ-li knihy, v nichž dřímají dávné sny, miluješ-li toulky krajinou, kde mlhy objímají lesy jako dávná tajemství, a dovedeš-li se smát stejně vroucně, jako se umíš zasnít, pak snad právě tobě náleží tento tichý zpěv.
Já pak nabízím srdce neokázalé, avšak věrné. Nabízím společné putování časem, kdy každý západ slunce bude novým obrazem a každý všední den malým svátkem lidské blízkosti.
Neboť věřím, že osud nevede lidské kroky nadarmo, a že dvě samoty, bloudící dlouho krajinou života, mohou se jednoho večera setkat pod šuměním stromů a pod dohledem hvězd, aby již nikdy nemusely kráčet samy.
Uslyšíš-li tedy tento hlas, nechť odpovíš. Třeba právě naše dosud oddělené cesty touží po jediném: splynout v jednu společnou pouť od jara k jaru, od snu ke skutečnosti, od samoty k lásce.