Prokletý nadějí

Uprostřed moře na ostrově,
tam rostl tiše malý strom,
pak zlámala mu větve bouře,
i kmenem projel blesk a hrom.

Ach, mořské vlny, šeptejte mu,
kde najít on má útěchu,
oslovit mraky maje trému,
teď leží tu kmen bez dechu.

V půli zlomen, přesto zelený,
denní světlo sotva vnímá,
v duši také navždy zjizvený,
v nitru silnou víru třímá.

Na větev sedl unavený,
po dlouhém letu, mořský pták,
strom stále smutkem zahalený,
žal rozsypal teď jako mák.

Tak radostná to byla chvíle,
že našel stromek přítele,
než řekl pták, že za dvě míle,
si zase brzy ustele.

Ach, ukažte mu, hvězdy jasné,
kde kotví lodě s nadějí,
ty tam jsou prý ty časy krásné,
korunkou se listy chvějí.

Tak podruhé již stromek cítí,
jak těžký zdá se srdcebol,
však vstane jak po zimě kvítí,
chtíc lásku hledat kol a kol.

Teď chceš-li, ptej se na otázku,
zda splní se mu jeho sny,
odpověď visí na ocásku,
to ukáží nám další dny.

Komu je co po kousku dřeva,
co v osudu jen smůlu má,
ať přemýšlí, zda nejsem třeba,
zaklet v jeho těle já.