Promista

Vjem co si v palci nosím,
mě schválně zkouší
aby se mě ten pud nezmocnil
a pronikl jsem tak ke svému jádru
abych obořený pravdou
tomu osudu dal právo
své schopnosti najmout
a stárnout vnímaje je,
jako by se rozchvěli naše paměti
a komu čas naletěl za svou dobu,
tak by mi pořádný výdělek bodl,
jako rozvrh příležitostí,
které ve své ctnosti
bloumaje k do ví k čemu se dostanu
než zestárnu
a tyto představy nedostanu z hlavy,
jako předsudky že mi srdce buší
a rád bych si zkusil,¨
být víc než jenom zručný
a mezi svými tuchy
nerad bych někoho rušil
se svým tápáním,
jak nahradit svou bolest
v dobrou pověst a břemeno
kolik lidí se na mě může spolehnout
a každé poleno hoří
a v tom co nás všechny pojí
stačí správný směr volit
a jít kupředu,
jako v odlesku vlastních kroků
a v tom pokrmu nalezl zbraň bdění
aby vše to co měníš,
bylo k bdělosti
se na svůj život prošlí
dívat bez zlosti
a všechny podrobnosti
měl ve svých kronikách
jako povyk co ses ho
píšťalkou darovanou zmocnil,
jako pro styl kde si se ocitl,
když ve svých povykách
rozptyluješ svou vůli
aby tě už nikdo nekrmil,
že stačí to krví stvrdit
a ty sám hrdý
staneš se první toho směru,
nalézt svou pravou cenu a hodnoty.