V lodičce na jezeře Waschington

Žiji ve vzpomínce na sen,který přišel a odešel.O samotě sedím ve své loďce,co volně klouže po ztichlém jezeře.Modrou oblohou letí v párech vlaštovky.Na klidné vodě kachny plavou jedna vedle druhé.Opírám se o veslo a hledím do vzdálené vody.Daleko je nebe,daleko má milovaná.Slunce klesá v plameni na vzdáleném obzoru,západ slunce brzy vyvrcholí v roztodivných erupcích divokosti a nádhery.Západ slunce je prý výraz míru,ale večer,co připomíná měkká a neviditelná pouta lásky,přináší mému srdci jen smutek.Nad jezerem vychází jasný kulatý měsíc a zaplavuje obzor stříbrným světlem.Dívám se do vody,je jasná jako noc.Když mraky přecházejí přes měsíc,vidím je plout po jezeře a zdá se mi,že vesluji po obloze.Vzpomínka na tebe přichází - odzrcedlena v mém srdci.Jezero tiše spí,neslyším ani zašumění vln.Ležím v loďce na zádech,přivolávám představu země,kde tě mohu hledat.Ale běda,sny nepřicházejí.Jen jasný bod mě míjí ve tmě,vzdálené světlo proplouvající lodi.