Vnitřní boj

Zmatek a ohromující chaos nosím v myšlenkách,
pořád říkám, že ublížit si už nenechám...
Zatím co slunce do vašich tváří září,
mě osud se vysmívá, zase se nedaří.

Smíchem jsem si cestu razila,
na kolena srazit se nedala.
Pak zase přišly ty dny,
kdy jen ublížení, starosti a bolest už nejsou jen sny.

Bouřkové období už je dávno pryč,
mě však přijde, že mým osudem je bolest a bič.
Říkají mi každý člověk má mít svůj plán, no fajn,
ale já nežiji podle lajn....

Prosím už zastavte život já chci vystoupit,
jediné co teď mám je ke svému osudu přistoupit.
Přistoupit se zvednutou hlavou a říci tak jo já to zase dám,
protože na světě už toho hodně málo mám.

S myšlenkou na to zlé co se mi stalo,
proč se mi to jen vše nezdálo?
Proč dokáží lidé být zlý,
proč každý stará se jen o to sví?

Málokdo umí jen dávat,
celým svým srdcem pomáhat.
Všichni se staráte jen o své potřeby,
zamyslet se... No co kdyby?

Tak moc bych si přála pomoct, ale jsem na to moc hrdá,
že pomocnou ruku nechci a stejně mi jí nikdo nepodá.
Stejně to jsou jen výkřiky do tmy,
on přijde den kdy všem ukážu jak vše vyšlo mi.

Snad někdy budu se mít zase dobře,
až proběhnu cílovou páskou a vysměji se té prohře.
Kouknu se do nebe a poděkuji,
táto dívej, já to dokázala a zase se zasměji.