Vzkaz

Slunce a jeho kmit,
jak tak snadno říct,
že i ten můj svit,
chce tě hřát a být ti blíž
aby všechny ty tíže,
ve kterých žijeme,
dali se zvládnout příjemně,
s výhledem na tu zář,
jež doprovází nás.
Když ve své tváři
zahlédněš zármutek a nářk,
vzpomeň si,
že mě tu máš
a není zač,
když chceš snášet,
na dobrou cestu se vracet
a stát se,
tím- ke komu budou se lidi obracet.
Jak se tohle mohlo postrácet,
nebo kde se to ve mě vzalo,
bylo to tak pořád,
tak proč až teď,
tedy jestli vím,
že nula je kruh odkud jít dál
a nastolit pořádek,
v naději hřát ten zvyk
a z každým za dobře být
a moci řícz, že bude líp,
když se vzdáš svých chyb
a povedeš svou duši v klid,
by ti všechny smysli sloužili,
jako množina toho po čem toužíš
a ty si tvořil v hoři-svých činů,
z maličkostí,
kterých si nikdo nevšimnul.