Pod dubem sám se sebou sedím,
opírám oň tiše svá záda,
očima na západ slunce hledím,
s myšlenkou na tu, co měla mě kdysi ráda.
Vzpomínky jak had se vinou,
hrdlo i hlas teskný pocit škrtí,
z očí se slzy jak kapky deště linou,
mysl má se svědomím -navzájem se drtí.
Život svůj bych bez rozpaků dal,
aby se ty chvíle daly vrátit,
čas, jak řeka s sebou si je vzal,
když den zimní se jal krátit.
Sníh již zasypává zdejší kraje,
chlad v srdci i v duši rozprostírá,
do rukou, co po chvíli vločka taje,
smrt svou náruč rozevírá.
PeopleSTAR (1 hodnocení)