Zpěv o hledání družky na cestu životem

Nuže, slyšte, vy poutníci krajin i měst, jak osud svůj skládám do veršů a cest. Já, muž ne již jinoch, však duchem stále živý, hledám tu, s níž čas bude laskavý a vlídný.
Nežádám zlato, hrady ani mocné rody, ni přepych, jenž pomíjí jak jarní vody. Vždyť cennější jest smích, jenž večer domov plní, a ruka, která v bouři druhou ruku stiskne pevně, silně.
Nechť umíš hledět vzhůru k hvězdám nad krajinou, a přece nohama stát na zemi rodinnou. Nechť nezalekneš se ticha ani deště, neb nejkrásnější příběhy se píší právě ještě.
Po boku mém jsou knihy, hudba, dlouhé cesty, i všední malé radosti a prosté lidské gesty. Dovedu vařit čaj a občas připálit večeři, však věrnost držím pevněji než rytíř svoji zbroj a dveře tvrze střeží.
Kdo přijde, nebude jen hostem jednoho dne, nýbrž družkou, jež se mnou proti větrům povstane. Ať spolu smějem se i vlastní pošetilosti, neb bez humoru není moudrosti ni lásky dosti.
Jestli i tobě srdce velí vyjít na dalekou pouť, pak neváhej a ke mně svoje kroky suď. Neboť budoucnost se nerodí z hvězdných znamení, nýbrž ze dvou lidí, kteří řeknou prosté: „Zkusme žít spolu, není-li jiné spasení.“
A tak zde končí zpěv, leč nikoli mé čekání. Kdo odpoví, ten možná promění jej v nové vyprávění.