Píseň o rytíři, jenž hledá paní svého srdce

Naslouchejte, páni, naslouchejte, dámy, jak dávný příběh plyne mezi horami. O muži bude řeč, jenž mečem nevládne, však čest své duše nikdy nezradí a nepadne.
Nezískal slávu v krvavých válečných polích, ni korunu, jež třpytí se na královských stolech, leč poklad dražší nosí pod svou hrudí: srdce, jež věrně milovat a odpouštět se trudí.
Po cestách světa dlouho kráčel sám, pod hvězdnou oblohou i v ranních mlhách bran. A mnohokráte tázal se sám sebe v tichu: zda nalezne tu, jež dá smysl jeho dechu.
Nechť ona není pyšná rodem ani zlatem, vždyť lidská dobrota jest nejvzácnějším šatem. Nechť ráda slyší zpěv i praskot ohně v síni, a věří, že dvě srdce více zmohou nežli jeden činí.
Kdož miluje knihy, les a cestu ranní rosou, kdo dovede se smáti nad lidskou pošetilostí prostou, ta nechť ví, že rytíř tento místo drahých darů přináší věrnost, úctu a sílu společného jaru.
Neb slib, jenž vysloví, jest pevný jako hradby, a přátelství ctí více nežli dvorské svatby. Když přijde bouře a svět potemní v dáli, neustoupí, nýbrž po boku své paní bude státi.
A bude-li jí smutno, rozezní struny loutny, a bude-li se smáti, bude šťasten dvojnásobně nutně. Neboť není většího vítězství pod nebem širým než sdílet každý den s člověkem věrným a mírným.
Proto, vznešená paní, uslyšíš-li tento zpěv, vyšli posla, dopis či jediný vlídný pozdrav jen. Snad osud, jenž spřádá nitky lidských putování, spojí dvě cesty v jedno společné konání.
Tak končí píseň, nikoli však naděje její, neboť i po dlouhé zimě nové květy se smějí. A rytíř čeká dosud pod hvězdami zářícími, na paní, jež půjde krajinou po jeho boku kráčejícím.