Odyssea za hledáním lásky

Zpívej mi, Múzo, o muži mnohých cest a mnohých nadějí, jenž po širém světě bloudil a poznal radost i žal, avšak největší touhu nosil ukrytu v hloubi svého srdce: nalézti družku moudrou, s níž by sdílel dny pod sluncem.
Mnohá města spatřil a mnohé povahy lidské poznal, sedával u stolů přátel i v samotě rozmlouval s hvězdami. Přesto mu osud nedopřál přístavu nejdražšího, domova, kde dvě duše stráží jeden oheň.
Proto nyní volá do krajin obydlených i vzdálených: Je-li mezi vámi žena laskavého ducha, jež miluje smích stejně jako ticho večerní, jež se nebojí cest ani návratů, nechť naslouchá tomuto zpěvu.
Nežádám po ní zlata ani purpurových rouch, ani služebnictva početného jako listí na olivách. Větší jest pro mne slovo pravdivé a ruka podaná v hodině nejistoty než poklady, které čas rozmetá jako prach.
A bude-li milovati knihy a vyprávění dávných časů, bude mi dvojnásob milá. Bude-li se uměti smáti lidským slabostem, aniž by zapomněla na soucit, pak ji bohové obdařili vzácným darem.
Já pak slibuji, jak sluší muži dobrého jména, že budu věrný jako lodník své hvězdě, že v čase hojnosti budu štědrý a v čase bouří neustoupím od společného vesla.
Neboť člověk není stvořen, aby sám putoval po moři života, nýbrž aby nalezl druhého, jenž s ním bude sdíleti chléb, smích i vzpomínky, dokud večerní slunce neskloní svůj zlatý štít.
A tak, vznešená neznámá, pokud tvé srdce zaslechne tento zpěv, přistup k břehu a dej znamení. Snad právě nyní končí dlouhé bloudění a začíná nová plavba, na níž dva poutníci naleznou jeden domov.
Tak pravím já, jenž nehledá slávu ani vítězství nad jinými, nýbrž jediné vítězství, které trvá déle než všechny eposy: lásku sdílenou a opětovanou.