Dej mi víc síly své, nauč mě nechat rozum kvést, bych tě mohl nést. Vyber si své patro, já příjdu jak na to, aby nám to fungovalo jako zlato, vážící se s váhou lásky, kterou chci jen s tebou spatřit.
Mnohé se zdá být dávno pasé, v myšlenkách vracím se zpátky v čase. Své ranné dětství si přehrávám v mžiku, se mnou snad šilo tisíce čertíků. Co jen lotrovin jsem se nadělala, to co říkala, zároveň i konala.
Bílá krajka, vzdušné zpěnění, jitřní sen, stříbrná pára, již vydechla země. Přelud, jenž mizí, nehmotné zdání jen, rozkvetlá větev, jež naklání se ke mně.
Plachý úsměv, bojácné Smím?, mlha, cit, melodie hodiny ranní. Kterak tě, zrosená, do hrubých ...