Cvrček a mravenci - Jiří Zdeněk Novák
Nehlučte, děti! Ani muk!
Povím vám příběh z lesních luk.
Bude to příběh pohádkový,
o mravenečcích a o cvrčkovi.
Byl letní čas a hřál i stín,
když dotýkal se kopretin,
k nimž slétali se broučci, mušky,
motýli, včelky, vřetenušky.
Na kraji lesa zámek stál,
však nebydlel v něm žádný král,
ba ani rytíř, ani kníže.
Měli tam byty, sály, spíže
mravenci z lesních palouků.
A do lesa a na louku,
každý den všichni, velcí, malí,
pro potravu se rozbíhali.
A do bzukotu much a včel
tam jasný hlásek houslí zněl.
Po noci zazněl ještě z šera
a jásal vždy až do večera.
To cvrček hrál.
Jak ráno vstal,
už pod bradu si housle dal
a hrál pak na ně bez únavy.
A považte: hrál všechno z hlavy!
Kdo neslyšel by, děti, rád
tak rozjásané housle hrát?
Vše vábí k tanci. I ty včelky
se točí jak u veselky.
Jen mravenečci, samý spěch,
že se nepřipojí k tanci všech.
Ne že by byli k hudbě hluší,
však z práce nic je nevyruší.
„Až padnou sněhy na náš hrad,
nechceme poznat, co je hlad.
Moudrý si místo tancování,
na zimu jídlo raděj shání.“
Cvrček má z toho jenom smích.
„Kde je zima? Kde sníh?
Pokud je léto, hraju létu -
má pro mne sousto v každém květu.“
A nedá housle od brady.
A mravenci s náklady
dál pospíchají loukou, lesem.
„Ať včas těch zásob hodně snesem!“
Když při té práci nesnadné
někdo z nich znaven upadne,
hned je tu zdravotnická hlídka
a položí ho na nosítka.
Jen někdy večer, než jdou spát,
mravenci přijdou poslouchat.
Usednou v mechu mezi smrčky
a cvrček pozve druhé cvrčky
a housle cvrččí kapely
zahrají koncert veselý,
tak veselý, že vše s ním zpívá,
a kdo je znaven, pookřívá.
Odzvonil srpen červenci -
a svědomití mravenci
dál plní spíže mraveniště.
Pak první list slét na strniště
a cvrček stále s houslemi!
Už podzim kráčí po zemi
a žluť a červeň stromy zdobí -
a cvrček nedbá o zásoby.
Poslední kvítek dávno zvad,
s mlhami přišel listopad,
bubnuje déšť a vítr sviští.
Mravenci už jsou v mraveništi
a cvrček venku osaměl.
Už nehrá k tanci much a včel,
bezradně bloudí vlhkým chladem,
však víc než zimou trpí hladem.
Zklamán se vrací ze všech míst,
kde v létě vždycky měl co jíst,
a doma má jen prázdné mísy.
Housle, ty dávno neladí si.
Pak prvním sněhem zbělel den -
a cvrček padl vysílen
a na housle mu tiše sněží.
Však mravenci už k němu běží -
a když se cvrček probudil,
už sníh a hlad ho nestudil.
Byl v mraveništi, v teplém sále
a mravenci ho neustále
dál pobízeli, aby jed.
Však toho děti taky sněd!
Když všechno snědl, všechno dopil,
zahanben oči k zemi sklopil:
„Nebyl jsem moudrý, teď to vím.
Ach, jakpak se vám odměním?“
„O tom už nemluv, cvrčku milý!
My sami jsme ti dlužni byli.
Když jsi tak pěkně v louce hrál,
každý hned líp pracoval.
Zvedni zas housle, prosíme tě,
a hraj nám, cvrčku, jako v létě!“
„S radostí,“ řekl a housle vzal
a celou zimu jenom hrál...
PeopleSTAR (1 hodnocení)