Děva lepá roní slzy

Pláče dívka rujná v temnu lesní noci,

přemáhá v útrobí zlé beznaděje pocit.

Ó já hloupá nectím bratru dobrých rad,

proč já vyrazila na ten opuštěný hrad!



Proč já tu nahá na kameni ulehám,

smilné svody klína svého poslouchám?

Ten šeptal, “nebuď líná a zažeň splín,

dopřej si šuku mocně, potěš zvadlý klín!



Tvuj milý radš v krčmě v kostky hrál,

než by dívku svou milostnicky obdělal!”

Proč já, slyše svého klínu vlhkých rad,

odešla v místo rozkoše, kde spává had.

Tam luna budí v hajném křeč a lítý třes,

jež v ženách cudných budí strach a děs.



Pochva zradná ji praví hlasem rozkoše:

"Zažeň strach, shoď šat a zuj galoše,

sehni se a vystrč mě světu, jako kremroli,

jsem mladá a v sobě snesu řádit cokoli!"

Temnopán hradu nesvede tím pohrdat,

jistě ví jak pannu chtivou řádně .... uondat.



A nyní.. och předlouhé to noční hodiny,

tisknou ji pracky silné, plní všecky dutiny,

vzdychá pod tuhou vládou žilnatého pyje,

jež její líbezný rozkrok s razancí kance ryje.



V uších zvěře divý ryk a slastné mručení,

bezoddešné v její bledé tělo tupé bušení,

Uleva? Jen co luna zahalí se do oblak.

Bodejť by ne! V lásce ji školí mrdodlak !!!